Ozdoba levé části hlavičky
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Horní část menu Spodní část menu
Pozadí mezi menu
Socha z letohrádku Rendez-vous, která symbolizuje slunečné dopoledne
Konec menu

Obrázek, vložený sem kvůli kreténskému Internet Exploreru Tomášův Internet

Z TOMOVA DIÁŘE



Tužka a černý diářík, který mi darovala má vřelá, sympatická a věrná čtenářka Anna - to budou mí společníci na cestě životem v roce 2013. Neuniknou jim nejrůznější zajímavosti, citáty i všemožné drobnůstky, které dokáže přinést všední i sváteční den jednomu obyčejnému chlapovi.

leden 2013


14. ledna 2013
(pondělí)
PRVNÍ KROKY NOVÝM ROKEM
Když jsem ještě chodil do školy, byl počátek nového roku vždycky nepříjemnou srážkou s realitou a dokonalým vystřízlivěním z vánočních snů. Zatímco konec uplynulého roku se ve škole nesl ve znamení povídání o Vánocích, besídek a poklidu, nový rok s sebou přinesl písemky, zkoušení, stresy, nervy... i špatnou náladu.

Letošní rok mi tyhle pozapomenuté vzpomínky docela připomněl. Zatímco Vánoce v roce 2011 byly o jeden den prodlouženým víkendem a vlastně jsem si skoro nestačil všimnout, že nějaké byly, v roce 2012 bylo docela hodně volna, pohody, klidu a míru. Přesto to ale uteklo rychlostí blesku... a byl tu leden...

A leden přinesl hned od počátku bohatou nadílku. 2. ledna jsem oslavil 11. výročí mého prvního dne v práci, kam jsem byl přijatý jako operátor na tisku variabilních dat. A řekněte - čím to lépe oslavit, než tiskem variabilních dat. Není to už dávno moje stálá práce, ale když je co, občas tam tisknu... pokud se však tiskárna nevzpouzí tisknout nebo netiskne špatně. To se však bohužel stalo, oslava se moc nevydařila a tiskárnu si musel vzít do parády servisman. Podařilo se mu domluvit jí, papíru však domluvit nemohl... a tak jsem v pondělí 7. ledna zažil 14,5 hodiny dlouhou směnu snů. Papír nešel do tiskárny, mačkal se, špatně se v odkladači skládal, trhal se. Tyhle velké dodací listy šly vždycky špatně, ale takhle špatně nešly nikdy. Prožíval jsem dlouhé hodiny, plné stresu a napětí, kdy jen pomalu se blížil cíl. Ani cesta domů mi nepomohla od napětí v nitru a dlouho trvalo, než jsem usnul. Klidný jsem nebyl ještě ani druhý den, kdy jsem první část téhle nešťastné zakázky konečně dokončil. Z 30 tisíc listů jsem téměř zešedivěl... a 220 jich ještě zbývá na vytištění. Ale snad to nebude ležet na mě.

2. ledna jsem se rovněž poučil, že když se mění jízdní řád, je radno si prostudovat i ta číslíčka, co se objevují pod ním. Odpoledne čekám na zastávce, autobus nikde, minuty běží... až mě konečně napadne podívat se na jízdní řád. A helemese, copak je to tady ta 47čka. Loni to bylo "Nejede od 1. 7. do 31. 8.", ale dnes je tam text mnohem rozsáhlejší. Loni nejezdil můj odpolední autobus o letních prázdninách, letos to OREDO vylepšilo o veškeré prázdniny - vánoční, pololetní, jarní, velikonoční... při těch všech budu asi mašírovat domů pěšky, nebo dělat v práci na přesčasu.

Modrá barva je u mě hodně oblíbenou barvou - s jedinou výjimkou. Tou je, když se objeví na mém monitoru nepříjemná "modrá obrazovka smrti". Zatímco ve Windows 98 byla obvyklým folklórem a spravila se restartem, když se objeví ve Windows Vista, nevěstí nikdy nic dobrého. Já ji poprvé viděl hned na Nový rok - a doufám, že přísloví tentokrát platit nebude - ale mnohem více jsem si modré obrazovky užil minulý čtvrtek, kdy mi počítač padal po chvíli činnosti a nebylo možné s ním pracovat. Naštěstí mám zkušeného kolegu Ríšu, který tomu rozumí a našel na grafické kartě špatný kondenzátor. Podařilo se mu ho přes víkend vyměnit, odstranil i příčiny různých chyb, vymazal zbytečné soubory... a dnes mi zatím počítač funguje bez problémů. Držte mi palce, aby to vydrželo.

Ale ani bez počítače jsem se o víkendu nenudil. Práce, oslava... a také zajímavé čtení. Nečekaně se mi dostala do rukou na pohled dost stará kniha o českých králích z rodu habsburského. Bohužel nemá žádný úvodní list se jménem a datem vydání, bude však určitě přes sto let stará, protože jako minulé století je tam označováno století osmnácté, císař František Josef I. tam je horkou současností, od války 1866 panuje mír a nejnovější letopočet v knize je 1883. Kniha je zajímavá především odlišným pohledem na tytéž věci a pak také úžasným starobylým jazykem.

Tu povstal Jan Guttenberg, vrstevník českého krále Jiřího a vynalezl knihtiskařství.
Původně vřezal veškerá slova jedné stránky v prkénko a otiskl pak celou stránku na papír.
Vida, že prkénka se bortíce, k tisku stávají se nespůsobilými a že řezba jednotlivých stránek vyžaduje příliš času, dal Guttenberg litery jednotlivé z olova a cínu líti.


Moc se mi líbila a přečetl jsem ji jedním dechem. Bohužel někdo z předchozích vlastníků vytrhl list se jménem knihy. Naštěstí však tiskaři v té době označovali jednotlivé svazečky a na nich je drobným písmem text Matice lidu XIX. Hledal jsem tedy na Internetu a našel na nečekaném místě - na stránce Kolumbijské univerzity v USA, kde mají celou knihu nafotografovanou. Tak už vím, že se jmenuje Přehled dějin věku nového a je z roku 1885.

Hlavním tématem uplynulého víkendu však byly prezidentské volby. První kolo nerozhodlo, do druhého postupují s téměř stejným procentem hlasů Miloš Zeman a Karel Schwarzenberg. Já volil Jiřího Dienstbiera, ale ten se do druhého kola neprobojoval.

JAK UDĚLAT Z PRACOVNÍKŮ STACHANOVCE
(osvědčený recept supermarketů TESCO)

Postup je velice jednoduchý. Velmi pečlivě si zjistíte a znormujete, kolik práce je schopen stihnout jeden pracovník. Poté mu naložíte zhruba 150% procent této normy, párkrát mu pohrozíte vytýkacím dopisem a propuštěním... výsledkem bude, že sice nebude dělat rychleji, ale bude zůstávat v práci o to déle, aby to stihl. Přesčasy pochopitelně žádné neplatíte, protože to měl stihnout v normální pracovní době. Jednoduché, účinné, velice ekonomické... ale dobré jméno to rozhodně firmě nedělá a věrné pracovníky už vůbec ne.

Že takový systém v Tescu opravdu funguje vědí všichni pracovníci, kteří se těšili, že předvánočního shonu a dlouhých přesčasů bude konec. Čekalo je totiž nepříjemné vystřízlivění - Tesco okamžitě po Vánocích část pracovníků propustilo, aby ti ostatní nebyli čirou náhodou málo vytížení. Je vidět, že si Tesco na pranýři stát zcela zaslouží!

ŠTÍHLÍ LIDÉ UMÍRAJÍ DŘÍVE
Podle dlouhodobé studie, provedené u skupiny 3 milionů lidí, umírají štíhlí lidé dříve, než lidé s mírnou nadváhou. Více se o tom píše na stránce televize Nova.

Výsledky mě nepřekvapily. Média totiž na přání nejrůznějších modních domů, výrobců prášků na hubnutí a plastických chirurgů razí heslo štíhlá = vychrtlá - a podváha má velká zdravotní rizika.

MOUDRO DNE
Když pláčeš, každý je lhostejný k Tvým slzám.
Když Tě bolí srdce, nikdo si nevšimne Tvé bolesti.
Když jsi šťastný, nikdo si nevšimne Tvého úsměvu.
Ale zkus si jednou prdnout...

REALITY SHOW "PODVÁDÍŠ MĚ"
9. ledna začala na Prima love nová reality show jménem "Podvádíš mě?". Odehrává se v USA a její náplní je to, že někdo podezírá svého partnera z nevěry, tak na něj nasadí detektiva, který to potvrdí... a vyvrcholením je přistižení nevěrníka "in flagranti". U všeho pochopitelně nechybějí televizní kamery.

Nedíval jsem se na to a dívat se rozhodně nebudu. Tahle reality show je jen další kapkou v přívalu ošklivých věcí, které na nás televize - a to ty komerční především - den co den chrlí. Výsledek toho, že se ze smrti, bolesti, násilí, hádek a hnusných mezilidských vztahů dělá zábava vidíme kolem sebe každý den. Od šikany mezi dětmi až po naprostou necitelnost k bolesti a emocím druhých a schopnosti pro vlastní potěšení druhého zničit, ponížit nebo ožebračit. Přesně proti tomuhle protestovala spisovatelka Amelie Nothombová svou knihou Kyselina sírová, jenže tupí konzumenti televizní zábavy to nepochopili a místo přemýšlení ji obviňovali ze znevažování holocaustu.

Říkám si tak, jestli by se Prima love neměla přejmenovat spíš na Prima hate. Byl by to přiléhavější název vzhledem k obsahu vysílání.

CIZÍ NEŠTĚSTÍ POTĚŠÍ
Na podobné reality show se lidé ale možná dívají rádi i proto, že platí známé rčení: "Cizí neštěstí potěší."

Proč tomu tak je? Možná jsou někteří z nás tak škodolibí, že jim udělá cizí neštěstí radost. Jiné například potěší, že si soused naboural to krásné auto, které mu tajně záviděli. A jiní jsou rádi, že nejen oni si natloukli nos.

Ale i mě dokázalo cizí neštěstí kdysi potěšit. Prožíval jsem nelehké období v práci - jedna kolegyně, která mi nebyla sympatická a ani trochu se nesnažila být milá a příjemná, mě učila svou práci, kterou jsem měl dělat asi ve třech měsících její nepřítomnosti místo ní. Byla to pro mě velmi stresující záležitost... ale když jsem jednoho dne zašel na server Zpovědnice - v té době se tam ještě lidé opravdu zpovídali ze svých problémů - a četl si, co všechno lidem život přináší a co tíží jejich srdce - náhle jsem se cítil mnohem líp. Nebylo to proto, že bych někomu přál problémy a trápení - ale v porovnání s tím mi náhle to všechno, co předtím trápilo mě, připadalo banální a nedůležité. I takovým způsobem dokáže cizí neštěstí potěšit.

Jen dovětek na závěr - celé tohle učení pro mě bylo velmi cennou životní zkušeností. Nakonec jsem totiž poznal, že když tu kolegyni neberu příliš vážně a její hudrání pouštím jedním uchem dovnitř a druhým ven, dá se s ní vyjít vcelku dobře a dokáže být i docela fajn.

15. ledna 2013
(úterý)
POHODOVÝ DEN
Aby můj deníček nebyl jen souvislým textem bez členění, snažím se jednotlivým odstavcům a částem dávat jména. Většinou to není těžké - prostě mají titulek podle toho, co se v nich píše. Výjimkou jsou nadpisy na počátku každého dne... někdy je těžké den pojmenovat. Jako zrovna ten dnešní - ničím výrazný nebyl, ale byl příjemný, tak mu dám název "pohodový den", i když už se možná v mém deníčku několikrát opakuje.

Ráno však na to nevypadalo - chudý král by byl do boje pravděpodobně vypravený mnohem dříve, než já do práce a proto jsem to musel vzít na autobus klusem. Naštěstí jsem to stihl a nemusel jsem jít pěšky. I když by mi to neuškodilo.
Práce mi šla od ruky dobře a navíc mě povzbuzoval i pohled z okna - sluníčko se nám rozzářilo a hory zářily proti nebi jako mrazivý bílý přelud. Měl jsem z toho radost - foťáček byl dneska v akci a hned jsem si naplánoval, že půjdu domů pěšky přes kopec. Jenže do 14. hodiny se stihlo úplně zamračit... ale přesto jsem šel.

Potok Sovinka v Dolní Branné

Potok Sovinka se od chvíle, kdy seběhne ze svahů Sovince, proplétá mezi domy Valteřic, Horní a Dolní Branné a moc pěkných míst k fotografování nenabízí... zima však změní v ledové království i zahrady mezi domy.

Pozadí WIndows XP

Nezapomněl jsem se zastavit na kopci nad Dolní Brannou na místě, které mi připomíná pozadí operačního systému Windows XP a které si už od loňského jara fotografuju, abych ho měl v různých ročních dobách. Tohle pozadí by se ale asi nikomu moc nelíbilo.

Silnička na protější kopec

Zmizel ruch, zmizely vůně, zmizely barvy... příroda spí.

Meandry potoka Principálku před soutokem s Labem

Zima však dokáže i odhalovat skrytá místa - meandry potoka Principálku jindy moc nejsou vidět, protože jsou skryté v hustém porostu kopřiv.

Labe u soutoku s Principálkem

Zatímco Principálek už na soutoku zamrzá, na Labe si zatím zima nepřišla.

Labe u soutoku s Principálkem

Zima přikryla svým bílým pláštěm všechny kaluže i bláto a tam, kde bylo bahniště po čtyřkolkách a motorkách, jsou teď otisky srnčích kopýtek a zaječích tlapek.

Cesta k dubu

Louce vévodí prastarý dub, podle kterého lidé někdy tomuhle místu i říkají - "U Dubu". Jiní říkají "Za Labem", používaný je i dávný název "U Salaše", podle stáje pro krávy, která tu kdysi stávala a dnes z ní zbývají jen základy z velkých kvádrů. Zcela zapomenutý je však ještě dávnější název "Císařská louka".

U dubu

Potok Bělá je bystrý a tak ani na něj si zima ještě nepřišla, i když okolní les proměnila v zimní království.

Cesta přes Bělou

Zato klidný rybník Kočvarák jejímu náporu neodolal... ale kdo by si chtěl zabruslit, asi by se místo toho vykoupal.

Zamrzlý Kočvarák

Zvedá se studený vítr, rychle domů, do tepla.

KOLIK MÁ TOMÁŠŮV INTERNET STÁLÝCH ČTENÁŘŮ
Když se tak kouknu na přechozí obrázky a řádky, musela to být asi pro vás pěkná nuda. Obrázky všechny na jedno brdo, navíc z pořád stejných míst... nic nového, zajímavého ani neobvyklého. Přesto ale má moje stránka a můj deníček své příznivkyně - mou milou ostravskou kamarádku Vlaďku, sympatickou ženušku ze Slovenska Annu a možná už od roku 2008 se po mé stránce ráda prochází Alenka. Mám radost, že dokážu tyhle tři ženušky svým nudným psaním potěšit... tohle pomyšlení je pro mě velikým povzbuzením.

Anna se ale na mě dneska trošinku mračila - skoro každý den se dívala na mou stránku a po ní pobíhali jen pavouci. To se jí vůbec, ale vůbec nezamlouvalo a tak mi napsala mailíka. Ale udělala mi tím mračením radost... zažívám to, o čem kdysi psala ve svém neuvěřitelně vtipném a skvěle psaném deníčku Yfča Pé. Tak se snažím, aby až si Anna bude chtít "urobiť peknú chvíľu" nebyla zklamaná.

Možná bych měl víc čtenářek a čtenářů, kdybych psal články ve stylu: "Tak jsem se projížděl svým skvělým autem a díval se spatra na všechnu tu svoloč... jsem neskonale báječný, bohatý, inteligentní a vy jste jen závistiví příživníci." To by lidé chodili na mou stránku jako zběsilí, aby mi napsali, jaký jsem blbec. To si tedy možná myslí i teď, ale nestojí jim zato to psát.

16. ledna 2013
(středa)
DENÍČKOVÝ DEN
Podobný den jako včera, podobně pohodový, podobně mi šla práce příjemně od ruky, jen počasí bylo pošmournější... odpoledne mě však čeká jiný program - cesta do knihovny.

Mám v úmyslu si toho dneska půjčit málo nebo nic - doma mám ještě dost svých knížek na čtení a už dlouho jsem nečetl nic v angličtině. Jen nevím, nedopadne-li to tak, jako naposledy, když jsem si plánoval, že si nepůjčím nic. Toho nic bylo nakonec tolik, že jsem si div nemusel vypůjčit ke knihám i vozejček.

I tentokrát to tak vypadá, ale nakonec udělám trochu probírku a zůstanou mi čtyři knihy. "Jaxi taksikařím" Ivy Pekárkové - kniha humorných i zajímavých příběhů z weblogu londýnské taxikářky. "Z deníku modelky", kterou napsala Tereza Kazan Chameleonka. "Příběhy zraněné duše" s podtitulem "Z deníku psychoterapeutky" Zuzany Peterové. A kniha "V botičkách od Diora", ve které nás její autorka Petra Paroubková seznamuje s tím, že není lehké být manželkou známého politika. Tahle kniha mě první zaujala červenou dámskou botou na vysokém jehlovém podpatku na obálce - takový přebal mívají knihy mé oblíbené autorky Lauren Weisberger. Tentokrát sice není autorkou knihy ona, ale téma by jí bylo blízké, protože je hodně podobné její knize "Last night at Chateau Marmont" (Poslední noc v Chateau Marmont).

Zbytek dne už nic zajímavého nepřinesl.

18. ledna 2013
(pátek)
DEN VZPOMÍNÁNÍ S KAWI
Na Facebooku si píšu s nejrůznějšími mými přáteli a známými, sem tam mě tam zaujme nějaký pěkný obrázek nebo příspěvek, sem tam brblám nad tím, jak lidé propagují jednoho prezidentského kandidáta a přiměřeně k tomu tupí toho druhého... a abych lidem odvedl myšlenky od voleb k něčemu pěknějšímu a trvalejšímu, občas tam vložím nějakou fotografii. Když přišla na řadu fotka z vláčku v Hornickém skanzenu Solvayovy lomy...

Cesta úzkorozchodným vláčkem po lomařské dráze

...hned mi Facebook nabídl facebookovou stránku Solvayových lomů a na ní spoustu krásných obrázků. Zaujal mě tam i odkaz na facebookovou stránku Lomů Amerika...

Splněný sen o lomu s modrým jezerem na dně

...a z ní jsem se nakonec dostal na stránku jménem Zatopené lomy. I tam je spousta krásných obrázků, ani nevím, že takové zajímavé a krásné zatopené lomy u nás jsou. Jedním zatopeným lomem, kde se těžila železná ruda, je i Smaragdové jezírko pod horou Plešivec v Brdech...

Smaragdové jezírko

Mnohem známější a impozantnější je zatopený lom v Prokopském údolí u Hlubočep v Praze...

Zatopený lom v Prokopském údolí

Na stránce Zatopené lomy mě však zaujal nenápadný odkaz, který vede na stránku jeho zakladatelky Kawi - http://kawi.cz/patrani/lomy. Tam je nádherných obrázků zatopených lomů ze všech koutů naší republiky nepočítaně a až na jeden malý, bezvýznamný, tu nechybí snad žádný, který jsem kdy v životě viděl na vlastní oči. Nádhera.

Zatopený lom v Žumberku

Horní menu stránky však nabízí mnohem více odkazů, tak to beru od úvodní stránky a hned mě tam zaujme hezký obrázek autorky Kawi u brány hradu Helfenburku (Hrádku u Úštěku). Vzápětí si čtu o ní a zrovna když se chystám pustit do další stránky, záchvěv proudu mi vypíná počítač.

Pokračuji tedy až další den - dneska a musím říct, že jsem strávil na Kawiině stránce snad půl dne. Co kousek, to nějaká zajímavost. Nejvíc se mi líbí Putování k Soví jeskyni.

Kawi si udělala neplánovanou odbočku na Zlatý vrch a nelitovala.

Inspirovaná knihou Miloše Zapletala Soví jeskyně vydala se Kawi pěšky z Ještědu do Jetřichovických stěn. Cestou poznala spoustu zajímavých, krásných i smutných míst a neměla nouzi o nejrůznější zážitky. Na úvodní stránce své Kroniky se kritizuje, že její popisy jsou moc subjektivní, ale to se mi naopak líbí - není přece cílem psát turistického průvodce, ale zavzpomínat si a umožnit návštěvníkům chvíli se na svět podívat Kawiinýma očima. Ne každému se to možná líbí, ale mně to udělalo radost. Moc zajímavý byl pro mě i zápis v Kronice Začátek podzimu (29. září - 2. října 2011).

Kawi se toulala a nacházela smutná místa v Příhrazských skalách

Kawi se však jen netoulá, Kawi i pátrá po různých zajímavostech, zkoumá staré domy i nejrůznější památky na minulost. Moc ráda si fotografuje nejrůznější skrytá zákoutí a stínadelské uličky.

Katovská ulička v Kadani

Se zájmem takřka vědeckým se Kawi věnuje zkoumání pískovcových skal a nejrůznějších památek, které v nich za staletí zanechali lidé. V části, nazvané krásně Minulost vtesaná do skal, nás seznamuje s nejrůznějšími skalními reliéfy...

Reiléf na skále na začátku cesty do Údolí samoty.

...historickými a zajímavými nápisy na skalách...

Historický nápis na paměť mistra Jana Husa na skalách Drábovny u Malé Skály

...skalními hrady a obydlími...

Příbytek U slepé Barky u Kosti

...nejrůznějšími vytesanými cestami a stopami lidí ve skalách...

Cesta z konce 19. století ve vsi Žďár na Kokořínsku

...i jinými zajímavostmi skal.

Úžasná skála s otvory, voštinami a nejrůznějšími nápisy nad Malou Skálou.

Kromě toho tu najdete další velikánskou spoustu nejrůznějších fotografií.

Strávil jsem dneska na Kawiině stránce celé odpoledne, ale zdaleka jsem nepoznal všechno. Musím však říct, že mě - stránka i její autorka - moc zaujaly a udělaly mi obě radost. A tak přeju Kawi, aby se jí dařilo a aby se ještě dlouho spokojeně toulala po naší krásné přírodě.

19. ledna 2013
(sobota)
DEN SMUTKU A PRÁCE
Nevím čím to je, ale když jsem se probudil v pátek, málem jsem si už pochvaloval, že je sobota... v sobotu nad ránem jsem měl neděli, tak doufám, že v neděli ráno nepůjdu do práce. To by se asi divili, pokud by se vůbec měl kdo divit.

Sobota pro mě nebude dnem, na který bych vzpomínal nerad, ale přece jen tak úplně veselý nebyl... a čím to je, to vlastně ani nevím. Přinesl mi hlavně práci, ale to mi vůbec nevadilo. Hezky jsem si k ní hrál - nejdříve dávnou kazetu "Encuentro", kterou jsem si kdysi koupil od opravdických latinskoamerických Indiánů, kteří hráli u nás na náměstí. Je to rytmická a melodická hudba se španělskými texty, podle častých slov amor a corazón asi plných romantiky, a hraním na panovu flétnu. Chtěl jsem vám najít i nějaké písničky, ale nějak se mi to nedaří.

Poté jsem si pustil album "Už bylo načase" skupiny W.I.X, ale to mě nějak rozesmutnilo a lépe se nevedlo ani albu "Dívka s perlami ve vlasech" Aleše Brichty. Nevím proč mě popadla taková mizerná nálada, ale naštvala mě tím a tak jsem ji předhodil do něžných drápků, ve kterých se jí moc nelíbilo. Ty drápky patřily ženuškám jménem Hana a Dana, které spojuje společné jméno Kamélie a já si od nich na Aukru koupil album jejich nejlepších písniček. Písničky Sejf (v tomhle filmečku je bohužel silně zmodernizovaná verze téhle písničky, která se mi zdaleka tak nelíbí) a hlavně oblíbená hojahojka Hej, pane šenku špatnou náladu spolehlivě zahnaly, ale ona se vrátila, potvora.

Tentokrát na ni nepomohlo ani nošení těžkých tašek při dalším kole vyklízení jednoho bytu (i když to někoho může překvapit, tohle mi docela často pomáhá), zapadlo nad ní slunce a moc nepomohla ani večerní akce s mými přáteli. Někdy na špatnou náladu pomůže jen jediné - spánek.

BDĚLÉ STRÁŽKYNĚ HANA A DANA
Když jsem tak psal o Haně a Daně Kaméliích, nemohl jsem si nevzpomenout, jak jsem si je kdysi vzal na pomoc, aby mi hlídaly přísně tajný soubor. Napsal jsem si do něj všechny vánoční SMSky, které mi poslali mí blízcí, přátelé i známí. Aby si je náhodou někdo nepovolaný nepřečetl, rozhodl jsem se soubor pořádně zaheslovat a protože se mi líbila jména Hana a Dana, o heslu bylo rozhodnuto cobydup.

Kamélie se jako heslo osvědčily až příliš - po čase jsem se chtěl do souboru podívat, ale nechtěly tam pustit ani mě. Tedy, ne že by nechtěly - ale já si ani za prase nemohl vzpomenout na to správné heslo. Několikrát jsem se od té doby snažil do souboru vlámat, ale marně. Nakonec jsem se naštval, soubor přesunul do koše a koš vysypal.

Až po dlouhém čase, když jsem si s Kaméliemi nadšeně zpíval jejich oblíbenou písničku Formule, jsem si vzpomněl, které to krásné ženušky hlídaly můj soubor. Ale to už byl pryč. Naštěstí se žádná velká škoda nestala.

26. ledna 2013
(sobota)
VELKÉ PREZIDENTSKÉ FINÁLE
Dnes se všechno rozhodne a velký souboj o Hrad mezi Karlem Schwarzenbergem a Milošem Zemanem dospěje ke svému rozuzlení. Souboj vrcholí i ve mně - i já musím dnes někoho vybrat. Ale přiznám se, že do poslední chvíle se nemůžu rozhodnout...

Jak si má člověk vybrat, komu věřit, když se mu stále jen ukazuje, komu nevěřit?

Na panu Schwarzenbergovi oceňuji jeho bezúhonnost, zkušenosti z doby, kdy dělal poradce prezidentu Havlovi a pak mi také připadá zajímavé to, že kdyby vyhrál prezidentskou volbu, byl by to po knížeti a pozdějším králi Přemyslu Otakarovi I. od roku 1198 první kníže jako hlava naší země. Myslím, že jako prezident by v žádném případě nechtěl udělat ostudu svému rodu a jeho obrovské historické tradici.
Nelíbí se mi na něm jeho věk, nevelká srozumitelnost jeho mluvy, ale hlavně to, že je to člen TOP09 a současné vlády.

Na panu Zemanovi oceňuju to, že za doby, kdy byl premiérem, měl vizi i respekt svých příznivců i politických odpůrců. Četl jsem jeho knihy "Jak jsem se mýlil v politice" a "Vzestup a pád české Sociální demokracie" a musím říct, že v nich měl velmi dobré myšlenky. Obdivuju jeho sečtělost a velmi dobrou paměť. Líbí se mi na něm i to, že má rád hudbu skupiny ABBA a v přírodě objímá stromy.
Nelíbí se mi na něm především jeho značně nediplomatické vyjadřování a nerad bych, aby jako náš prezident uvedl znovu v život nechvalně proslulé Zemanovy "bonmoty". Nevyčítal bych mu kritizovanou opoziční smlouvu, tu vidím jako vynikající způsob, jak sestavit funkční vládu tam, kde jiní sestavovali vlády, spočívající na tom, jak se někteří nezařazení a přeběhlíci zrovna vyspali a kolik jim bylo nabídnuto. Ale vadí mi, že to bylo období, v němž bylo politikům a zlodějům dovoleno vše.

V prvním kole jsem po dlouhém váhání a vybírání volil pana Jiřího Dienstbiera, jehož názory byly hodně blízké těm mým. Z kandidátů v druhém kole není kandidátem mého srdce ani jeden.
Panu Schwarzenbergovi u mě v posledních dnech velmi škodila nenávistná kampaň, kterou vedli jeho příznivci proti panu Zemanovi. Sem tam se k tomu přidávali se svou troškou i příznivci pana Zemana i pan Zeman sám. Až jsem své pocity vyjádřil obrázkem...

Já neupřednostňuju ani pana Zemana, ani pana Schwarzenberga

Nakonec jsem se rozhodl - bude to pan Schwarzenberg! Rozhodla čtvrteční debata prezidentských kandidátů na ČT24. Pan Schwarzenberg sice mluví méně srozumitelně, ale jinak velmi inteligentně a také s grácií a přehledem. Pan Zeman se ani v této debatě nedokázal vzdát podobných obratů, jako "někteří lide jen žvaní" a velmi dovedeně se dokázal vyhýbat nepříjemným otázkám a neodpovídat na ně. Pan Schwarzenberg na mě působil serioznějším dojmem a tak jsem se přes pochyby rozhodl dát hlas jemu.

Navíc jsem si včera hodil korunou koho volit a padla mi koruna - to byl pan Schwarzenberg, lev byl pan Zeman. A tak se stalo, že jsem dal svůj hlas panu Schwarzenbergovi.

14. hodina minula, volební místnosti se zavřely a nastalo veliké sčítání. Volební komise začaly posílat své výsledky a po dvou hodinách už začalo být jasno - okolo 55% voličů volilo Miloše Zemana, 45% voličů dalo svůj hlas Karlovi Schwarzenbergovi. Miloš Zeman bude novým prezidentem České republiky a prvním, kterého si vybrali lidé sami. Voleb se zúčastnilo 59% oprávněných voličů.

Pan Schwarzenberg pogratuloval Milošovi Zemanovi k vítězství a doufá, že to bude dobrý prezident pro všechny Čechy, pan Zeman přijal ovace a gratulace svých příznivcům, poděkoval některým lidem a zazpíval si s Danielem Hůlkou a svými příznivci českou hymnu.

Panu Zemanovi gratuluju i já, přeju mu při výkonu jeho zodpovědné funkce hodně štěstí a rozvahy - nu a doufám, že bude lepším prezidentem, než Václav Klaus. A také mu přeju, aby si občas mohl dopřát toulání přírodou a objímání stromů... protože to bych nevyměnil ani za prezidentskou moc.

Čtvrteční prezidentská debata přinesla spoustu úvah a myšlenek - některým z nich se budeme věnovat v pokračování dlouhého zápisu k tomuto dni. Jsou to však úvahy neveselé, tak pokud si chcete dělat u mé stránky pěkné a příjemné chvíle a nechcete se možná rozesmutnit, možná na mě naštvat, tak je radši přeskočte, protože jsou smutné a možné i dost kontroverzní.

MÍSTA, KDE ZABOLÍ SRDCE
Pan Schwarzenberg kdysi napsal knihu, kritizující nespravedlnost poválečného odsunu sudetských Němců a požadující nápravu této nespravedlnosti. Před druhým kolem prezidentské volby na něho tahle kniha vypadla jako kostlivec ze skříně a možná zapřičinila jeho volební porážku.

Když byla zahájena jednání, která vedla až k podpisu Česko-německé deklarace, měl jsem k celé věci hodně vyhrocené názory, podporované i médii, vysílajícími záběry řvoucích, rozčilením zrudlých a jen požadujících a nařizujících starců ze sudetoněmeckých krajanských spolků. Daly by se shrnout asi takhle.

"Zatracení náckové, zavinili válku, obsadili nás, povraždili spoustu nevinných lidí a teď ještě řvou! Já bych se s nimi vůbec nebavil, pakáží jednou. Jou pořád stejní, jako by Hitlerovi z oka vypadli."

Čas však plynul, já se začal mnohem více zajímat o dějiny nacismu a druhé světové války a mé názory se začaly poněkud měnit. A také jsem navštívil místa, na kterých se o sudetských Němcích a jejich vyhnání přemýšlí náhle úplně jinak...

Zřícenina kostela ve Vysoké

Jedním z hodně působivých míst je zřícenina kostela ve vsi Vysoká pod nejvyšší horou Slavkovského lesa Dylení, nedaleko Lázní Kynžvart.

Historie kostela ve Vysoké

Zříceniny kostelů - obzvlášť ty skryté v lesích - bývají většinou hodně ponuré, ale kostel ve Vysoké takový není. Po letech chátrání se zřítil, ale přičinliví lidé z Čech i občané a potomci občanů, kteří tu kdysi žili a po válce podlehli odsunu, zřícený a zarostlý kostel vyklidili, zakonzervovali jeho zdi a udělali tak z něj zvláštní symbol - symbol lítosti nad historií, ale i symbol smíření. Nejpůsobivějším místem je však sakristie. Na její zdi visí několik nástěnek, plných starých i novějších fotografií, prostřednictvím kterých se lidé po smrti vracejí do svých dávných domovů, na které nikdy nezapomněli.

Hřbitov v opuštěné vsi Pleš

Místo, na kterém doopravdy bez přehánění bolí srdce a přináší smutek v duši, je Pleš v Českém lese, opuštěná vesnice, ležící blízko hranice asi 15 km vzdušnou čarou od města Bělá nad Radbuzou. Pleš byla veliká a lidnatá ves, kde se lidé živili sklářstvím a chudým zemědělstvím. Stejně jako jiné vsi těchto hor utrpěla poválečným odsunem obyvatelstva a poté zřízením hraničního pásma, v němž ležela daleko za ploty Železné opony. Domy byly rozbourány, kostel byl rozbourán, hroby na hřbitově ničeny a nakonec vše pohltila příroda. Po pádu socialismu se sem dávní obyvatelé vrátili a začali zachraňovat to málo, co zbylo. Vykopali a pietně upravili základy kostelíku, vysekali hroby z džungle zeleně... nejvíc ale na mě zapůsobilo to, jak pracně poskládali ze střepů dávné keramické oválky s fotografiemi. Hodně smutné byly i nápisy na hrobech - kolik jen lidí z téhle horské vesničky pomřelo na nejrůznějších bojištích, kde určitě nikdy nechtěli bojovat.

Památka kostelíku v Pleši

Bývalí obyvatelé a jejich potomci nechali opravit i historickou sochu Jana Nepomuckého.

Socha svatého Jana Nepomuckého v Pleši

Poslední místo, které ve mně probudilo bolest v srdci a změnilo můj fundamentalistický pohled na věc, leží jen několik kilometrů od Pleše na území Německa. Je to rozhledna - věž Böhmerwaldaussichtturm na hoře Ebene.

Böhmerwaldaussichtturm na Ebene

Český les má přiléhavé jméno - hranice mezi Čechami a Německem prochází po jeho okraji a na území Německa není moc vrcholů, ze kterých by bylo vidět do Čech. Věž na Ebene tak byla postavená proto, aby se lidé, vyhnaní ze Sudet, mohli podívat na svůj bývalý domov...

Výhled z Ebene na Velký Zvon a do Čech

Hodně zmínek se o tom na věži najde a dokonce i jedna smutná báseň.

O čem tahle smutná místa vypovídají? Ne o požadavcích... ne o politických ambicích... ale jen o smutku, vzpomínkách... a snaze, aby se takováhle smutná historie už nikdy neopakovala.

VRÁTIT SUDETSKÝM NĚMCŮM JEJICH MAJETEK?
Co se stalo, stalo se, nedá se už vrátit zpátky. Poválečný odsun sudetských Němců byl asi přínosem pro celistvost a soudržnost naší republiky. Zároveň byl však odsun - obzvlášť jeho první část, zvaná "divoký odsun" - víc než co jiného obrovskou pomstou za krutosti nacistické vlády. Lidé se toužili Němcům pomstít a tak se chovali stejně, jako předtím Němci... neuvědomili si však, že zvěrstvo zůstane vždy zvěrstvem, ať ho páchá, kdo chce. Stejnou pomstou bylo i spojenecké bombardování obyvatelstva německých měst.

Kdyby však někdo prosadil navrácení zabaveného majetku sudetských Němců, navršil by na poslední z křivd válečných křivdu novou. Zase by byli vyháněni lidi ze svých domovů, kde se narodili a kde žijí desítky let.
Jediným řešením by tedy byla finanční náhrada. Ale myslím, že tu by neměla platit naše země.

Po druhé světové válce byly Německu stanoveny válečné reparace, které mělo platit jednotlivým zemí, které válkou poničilo a okupovalo. Reparace mělo zaplatit i nám. Jenže z Německa po válce zůstaly jen trosky a jen pomalu se v něm obnovil normální život, hospodářství a ekonomika. Otázka reparací tak zůstala pouze na papíře.
Pokud tedy sudetské Němce odškodnit, tak z odškodnění, které mělo patřit nám.

SUDETŠTÍ NĚMCI VE VOLEBNÍ KAMPANI
Ve čtvrteční debatě dostal pan Schwarzenberg i otázku "A co když otázku sudetských Němců použije některý z německých politiků ve své předvolební kampani?" Pan Schwarzenberg to buď nějak zamluvil, nebo na to odpověděl tak nějak neurčitě - to já bych odpověď měl - jen ať to zkusí!

Oni to už totiž zkusili jiní. Německý vicekancléř Klaus Kinkel spustil v roce 1998 velmi nenávistnou předvolební kampaň, zaměřenou proti České republice a tvrdě požadoval omluvu, navrácení majetku sudetským Němcům nebo kompenzace. Ale kdo seje vítr, sklidí bouři... Němci s takovýmhle buzením nenávisti rozhodně nesouhlasili, dali to svými hlasy najevo a pan Kinkel vyletěl z vlády jako ptáček jarabáček. Podobnou nenávistnou kampaň spustil i rakouský naci(onali)stický politik Jörg Haider a Rakušané ji ocenili velmi podobně.

Pokud se tedy touto cestou vydá další z německých politiků, nemusíme si s tím rozhodně dělat starosti - Němci mu opět dají najevo, že si nepřejí špatné vztahy s Českou republikou, ani ohřívání válečných a poválečných křivd!

JE KSČM ZLOČINECKÁ ORGANIZACE?
Paní Věra Čáslavská, která se rozhodla podporovat pana Schwarzenberga, položila panu Zemanovi otázku, jestli mu nevadí, že žádá o podporu KSČM. Stranu, která se nikdy nedistancovala od politiky KSČ a je tedy stejnou zločineckou organizací, jako byla KSČ. Pan Zeman se z otázky hladce vykroutil, aniž by na ni odpověděl. Ani mně se moc nelíbila.

Vypjatý antikomunismus je v naší zemi módou, obzvlášť přiživovanou těmi, kteří se bojí rozšiřující se základny voličů, pro které je KSČM zajímavou volbou v parlamentních, senátních nebo komunálních volbách. Podle mého je však organizace zločinecká jen natolik, nakolik jsou její současní členové zločinci.

Je zajímavé, že Římskokatolické církvi nikdo zločinecká organizace neříká a přitom její historie je historie zabíjení, upalování, šíření víry silou, bezudné touhy po moci a majetku nebo intrik. Přitom ani církev se nikdy nezřekla nejrůznějších s oblibnou zneužívaných kapitol v Bibli nebo třeba Kladiva na čarodějnice. Ale komunisté - to je jiná. Proč tomu tak je?

Je sorta lidí, kteří dokáží měnit barvu jako chameleon. Před válkou byli největší vlastenci, za doby protektorátu pilně udávali a získávali si vliv a půdu. Když pak bylo Květnové povstání českého lidu a Němci se vzdávali, rychle se objevili s trikolórou a honem se hnali trestat - často velice surově a nelidsky - sudetské Němce, nejrůznější milenky Němců a různé většinou bezbranné lidi - aby ukázali, jací jsou antifašisté a neohrožení bojovníci za svobodu. Po roce 1948 pro ně neexistoval jiný vzor, než Sovětský svaz a jiná barva, než rudá barva socialistické revoluce.
Za doby Pražského jara tenhle druh lidí pohrdlivě odhazoval rudou knížku, o to rychleji se však po bratrském "osvobození" zase vraceli. Kde tyhle lidi najdeme dnes?

Dávno už nejsou v Komunistické straně - dneska jsou zářnými členy ODS, ČSSD nebo TOP09, kteréžto strany dokáží klidně v případě svého zvolení do Poslanecké sněmovny pružně i změnit. A aby náhodou někoho nenapadlo dívat se do jejich minulosti, o to zuřivěji a zarputileji tepou nedemokratickou a zločineckou KSČM. Takže na otázku paní Čáslavské bych být panem Zemanem klidně odpověděl, že mi to vůbec nevadí, protože KSČM žádná zločinecká organizace není. Ty největší svině jsou už totiž dávno jinde.

28. ledna 2013
(pondělí)
...A BUDETE POVĚŠEN ZA HRDLO, DOKUD NEZEMŘETE
"To přece není možné, že by mě chtěli doopravdy pověsit. K smrti odsouzení lidé přece čekají na popravu ve vězení, v cele smrti... a já jsem doma v posteli. A copak si odsouzenec sám chystá popraviště? Já na něj dělal osvětlení - tři proudy světla tam půjdou, to se mi povedlo a nebylo to vůbec nic lehkého."

Obrovská podlouhlá místnost tone v temnotě a v ní světlo jen slabě ozařuje siluety početného obecenstva. Těžištěm jejich pohledů je pódium, zabírající prostor podél delší stěny sálu a pak také skupina šesti lidí, stojící pod pódiem a sedmý člověk, který právě seznamuje lidi s tím, co se tu bude dít. Nemůžu se soustředit na jeho slova a jen jejich útržky ke mně zalétají... "...za nelegální stahování souborů z Internetu...", "...viníky vypátrali a neohlásili...", hlavou mi víří zběsilý vír myšlenek. "Určitě mě nepověsí. To je jen nějaké představení na postrašení nebo pobavení - ale opravdická poprava to určitě nebude."

Naše malá skupina mužů a žen - tři kteři pirátili a tři od policie, kteří nás neoznámili a nepředali k potrestání - se dává na cestu k dřevěným schodům na pódium. Já jdu až poslední, vedle mě jedna z potrestaných policistek - těžce polyká a já jí pokládám ruku na rameno, zahalené bílou košilí. "Jen klid, tohle všechno je určitě jenom jako." Stoupáme pomalu po schodech z čerstvého, voňavého dřeva, přidržujeme se hladce ohoblovaného zábradlí, přecházíme odpočívadlo a několik dalších schodů nás přivádí na pódium. Šest lan tu je připravených, zavěšených na kladkách... a na konci mají oprátky.

První lidé už stojí na svých místech s oprátkou na krku, kat náhle zabírá za druhý konec lana a první z odsouzených stoupá za hlasitého rachocení závlačky, bránící zpětnému pohybu, k temným výšinám. V tu chvíli už i mně je jasné, že nic není jen jako... že všechno je doopravdy!

Jak se asi dívá odsouzenci z popravčího pódia...

Už i já stojím na svém místě... s oprátkou na krku... a kat se letmo dotýká druhého lana od leva, jenž vede k ní... teď, teď to příjde... ale ne, kat náhle přechází a drnčení západky zní ob člověka dál napravo ode mně. Ať už to skončí, je to k nesnesení... ale zároveň se děsím, až to příjde... kat zabere... a...

Huf, z málokterého snu jsem se tak rád probudil. Někdy mi vadí, když se probudím z dramatického snu... to prchám nejtajnějšími chodbami a průlezy tajuplným sídlem - z věže až do sklepů, chodbičkami v síle zdi a nejrůznějšími průlezy... až narazím na tajné a skryté místnosti a v nich na krásnou paní s malým miminkem v náruči... a než mi vůbec stačí něco říct, probudím se z toho a zajímavý příběh zůstane bez konce.
Ale tohohle snu bylo už tak akorát. Na nějaký dramatický útěk nebo nečekané osvobození to nevypadalo... a víc už jsem opravdu okusit netoužil.

"Na tenhle film se nemůžou malé děti koukat", říkala mi mamka, když mě posílala spát, "ještě by se ti o tom zdálo." Nevím, jestli kdy ovlivnil nějaký film mé snění, ale knihám se to občas podaří. Tenhle sen byl asi inspirovaný knihou Witch & Wizard (Čarodějka a čaroděj) od Jamese Pattersona a Gabrielle Charbonnet, kterou jsem před spaním četl a která začíná pod šibenicí. Je to ale zvláštní - četbu knihy nijak zvlášť neprožívám, je to ostatně čtení pro děti... a takový intenzivní zážitek mi to přinese.

Nebyl jsem sice ve snu odsouzený k smrti zdaleka poprvé, ale v předchozích dvou jsem nikdy neměl k smrti tak blízko. První už jsem zapomněl, jen vím, že byl, v tom druhém jsem se loučil v poslední den v práci před popravou s kolegy - ani v jednom snu jsem nidky nebyl před popravou ve vězení - a když se bavili o tom, co zítra odpoledne budou dělat, napadla mě děsivá myšlenka, že zítra odpoledne už nebudu, která mě probudila. Tenhle sen byl však tak neuvěřitelně živý, barevný a plný třeba i hmatových vjemů, že jsem se rozhodl o něj s vámi podělit.

Navzdory tomuhle snu na samém počátku dne byl můj dnešní den vcelku obyčejný, ale příjemný - informační systém sice haproval, ale kolegové a kolegyně měli dobrou náladu, práce mi šla také docela dobře od ruky a nezkazily to ani dobré těstoviny s bazalkou a parmezánovým pestem ze Zelené jídelny. Den však ještě nekončí, tak doufám, že nepřinese ještě nějaké drama.

29. ledna 2013
(úterý)
DEN SNĚHU A DEŠTĚ
Příroda usoudila, že už na provozovatele vleků a sjezdovek, lyžaře a jezdce na snowboardech byla příliš hodná. Navíc se kvapem blíží jarní prázdniny - některým, včetně dětí z Krkonoš, začínají už příští týden - ideální čas na pořádnou oblevu. A tak nám příští dny přinesou až šokujících 12°C - v lednu a začátkem února by mě nepřekvapila taková teplota spíš pod nulou. Zdá se, že jaro letos přijde v únoru.

Zaručeně však bude příští týden ošklivo a to z jednoho prostého důvodu - koordinátor regionální dopravy OREDO rozhodl, že všechny autobusy, kterými jezdí děti do školy a ze školy, v době prázdnin nepojedou a spoje, které na ně navazují, prostě a jednoduše také nepojedou. Takovým navazujícím autobusem je i můj autobus, kterým odpoledne jezdím z práce domů. Když jede z Vrchlabí, jezdí s ním děti, proto ho na prázdniny zrušili... a když nejede tam, nejede pochopitelně ani zpátky. Nepříjemně jsem se o téhle nové skutečnosti poučil hned začátkem ledna, kdy jsem dvacet minut marně čekal na zastávce, pak si přečetl to nadělení v jízdním řádu a mašíroval domů pěšky. Stejné mašírování mě bude čekat asi v pátek - to jsou pololetní prázdniny - a celý příští týden, kdy na ně rovnou navazují jarní. Moc se na to netěším.

Zatímco já se potýkal s hromadou prťavých zakázeček se spoustou upravování v rozpiskách, venku se nám roztrhla peřina. To abychom si ještě užili zimy, než začne pršet nebo aby té čvachty na silnicích a v ulicích bylo ještě víc. Mokrý sníh na promrzlé zemi nadělal svoje a proto se během dopoledne jako houby po dešti množily v rádiu zprávy o uvízlých kamionech téměř v každém větším kopci v Podkrkonoší.

Kamion, uvízlý v kopci

Pro ně mě srdce nebolelo, ale já si tenhle týden užívám zdravých obědů ze Zelené jídelny. Na dnešek jsem si objednal plněnou papriku s celozrnnou rýží... jenže čas běží a obídek nikde. Už se děsím, že auto Zelené jídelny stojí někde za uvízlým kamionem, ale naštěstí brzy dorazilo a já mohl konečně uklidnit kručící žaludek.

Odpoledne mi přineslo dva nečekané přátelské mailíky od Eriky a Ivany, chvilku internetového povídání s Vlaďkou a pohodu při psaní sem.

PRÁZDNINY ZA DÁVNÝCH ČASŮ
"Ty děti mají dneska prázdnin, zase nějaké budou mít. To za našich mladých let nebylo." Zatímco od té doby, co jsem chodil do školy já, se prázdniny nijak zvlášť nezměnily, dříve to asi bylo horší. Ale podíváme-li se ještě dále do historie, asi by se maminky a babičky, dědečkové a tatínkové hodně podivili...

Prázdniny byly totiž takto rozděleny:
Hlavní prázdniny trvaly 60 dní, psí dnové 21 den, vánoce 14, masopust 11, velikonoce 14, svatodušní svátky 17 dní.
Mimo svátky tyto bylo týdně v neděli, ve svátek, ve středu a v sobotu po celý den svobodno, nad to i na onen den, kterého některý kandidát povýšen byl na důjstojnoť doktorskou.


Tehdy se to týkalo jen univerzit, ale myslím, že tolik volných dnů by i dnešním dětem a studentům udělalo radost. Že jich tolik nemají, za to můžou stejně jako za povinnou školní docházku poděkovat císařovně Marii Terezii.

Můj citát pochází z knihy Přehled dějin věku nového z roku 1885.

KAM PŮJDU DO KLÁŠTERA
Titulek asi mé stálé čtenářky hodně překvapil... vědí, že nejsem bez víry, ale stát se mnichem... to je úplně něco jiného. Ne, opravdu zatím ani stínem nepřemýšlím o "službě Bohu", ale zato vím, který klášter bych si vybral, kdybych někdy své úmysly změnil. Bylo by to Arciopatství svaté Markéty a svatého Vojtěcha na Břevnově.

Břevnovský klášter

Břevnovský klášter je místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Je to náš nejstarší klášter vůbec - založen byl už na konci prvního tisíciletí našeho letopočtu. Na jeho tváři se však podepsaly války i pozdější přestavby a proto je dnes více méně barokní, ale přesto nijak nepřeplácaný a moc pěkný. Úžasná památka na dobu románskou se ukrývá v podzemí pod kostelem.

Románské kněžiště v podzemí Břevnova

Klášter mě však neoslovil jen svou historií a dochovanou krásou...

Prelatura Břevnova

...ani dobrým klášterním pivem, čepovaným v klášterním šenku, ale také svým geniem loci, duchem a atmosférou místa. I když je Břevnov součástí našeho rušného, hlučného a životem kypícího hlavního města, je to místo, plné klidu, světla a ducha povznášející energie. A místní bratři jsou přátelští a vřelí.
Moc se mi Břevnov líbil... a tak, kdyby mě někdy Bůh povolal, vím, kam to bude.

PS: Prvním klášterem, který mě takhle oslovil, byl kdysi dávno v roce 1994 klášter Hora Matky Boží, tyčící se k nebesům na vysokém vrchu nad městem Králíky. To je podobně krásné místo, plné světla, krásy a duchovní síly. Tam by mě ale zcela určitě nechtěly, protože tenhle klášter je domovem pro svaté sestřičky.

30. ledna 2013
(středa)
DEN PĚKNÉHO ZPÍVÁNÍ
Přes noc se před Krkonoše převalily místo temných mraků mraky ještě temnější a když jsem se probudil, slyšel jsem pleskání kapek v kalužích a šumění deště. Ještě před několika dny byly mrazy hluboko pod nulou a teď to vypadá, že nám přišlo jaro.
Cesta na autobus vinou toho nebyla ani trochu příjemná - vypravoval jsem se jako chudý král do boje a proto jsem to dneska musel vzít klusem až k lípě. Dál ne a to bylo moje štěstí - u hospůdky U Partyzána byl deštěm uhlazený led a jen tak tak, že jsem si na něm nedal na čumec.

Zatímco se venku střídal déšť a hustá mlha, já se potýkal s další spoustou malých zakázeček. V tyhle dny se v práci opravdu nenudím. Jinak jsem měl ale dobrou náladu i kolegyňky a kolegové dneska vstávali z postele tou správnou nohou. To ve mně nečekaně probudilo chuť na pěkné písničky a na zpívání, jakou už jsem dlouho neměl. Zpíval a pobrukoval jsem si třeba mou oblíbenou nádhernou písničku od skupiny Nastarýkolena Hádej nebo Portrét slepé dívky, která je převzatou písničkou od německé skupiny Puhdys An den Ufern der Nacht s neskutečně krásným českým textem. Došlo i na mou oblíbenou námořnickou pracovní písničku Santianna - v tomhle filmečku není sice nazpívaná nejkrásněji, ale zato je hodně názorně vidět, k čemu "sea shanties" námořníkům sloužily. Tuhle písničku si však ráda zpívá i leckterá drsná skotská "lass" a tuhle verzi pro dámy najdete pod jménem Ship song. Neznám i znám, však zpívám si dál... jé, tuhle písničku už jsem také dlouho neslyšel a na Youtube taky určitě bude - jen si vzpomenout, kdo ji vlastně zpívá... dlouhé hledání bylo potřeba, ale nakonec pomohla stránka Petra Muka - je to písnička Snad, kterou nazpíval se skupinou Lorien. Nu a takhle to půjde se mnou asi až do večera. Ta se tu pro dnešek s vámi rozloučím společně se zpěvačkou s andělským hlasem jménem Karya a její písničkou Spoutaná, abych vás už víc nenudil (chtěl jsem vám sem dát písničku "Tebou jsem souzená", která se mi líbí víc, ale ta na Youtube není. Ale na serveru Uloz.to naštěstí mají celé album Mastroianni, tak jsem si ji tam upirátil. Tak doufám, že si pro mě za chvíli nepřijdou a můj pondělní sen se nestane realitou :-D ).

ZAJÍMAVÝ KONTRAST
"Český rozhlas 1 - Radiožurnál - víme, co se děje v České republice." "Barack Obama chce změnit přístup k imigrantům..." (z dnešních zpráv na Radiožurnálu v 7 hodin ráno).

Podobně zajímavý kontrast nabízel před několika lety i Český rozhlas Hradec Králové - tak výrazný, až se tomu redaktor smál předem:

"Letní informační servis." "Na hřebenech hor teploty klesají k nule a nejsou vyloučeny ani sněhové přeháňky nebo déšť se sněhem."

ZAJÍMAVÁ PRAVIDLA ČESKÉ MISS
Koukáte-li se na televizní finále soutěže Česká miss, asi to berete jako zábavné pokoukáníčko a víc o tom nepřemýšlíte. Jako každá soutěž, i Česká miss má však pravidla a je to možná zajímavější čtení, než samotná soutěž. Najdete je na adrese http://www.ceskamiss.cz/page-blog.html?group=4&subGroup=7.

Zaujalo mě třeba to, že se tahle soutěž prezentuje jako soutěž ženské krásy a její vítězky se olepují bombastickými tituly jako "nejkrásnější žena České republiky" - ale přitom můžou soutěžit jen dívky ve věku od 19 do 25 let. Mladší tam nechtějí a já se jim moc nedivím, ženy ve věku nad 25 let však jsou zřejmě už asi moc staré a nemají nárok na to být zvány krásnými. To se poněkud rozchází s mými názory - ale to je v téhle soutěži spíš pravidlo než výjimka.

Hodně mě překvapilo pravidlo č. 3 z oddílu VII "Ceny a dary ze Soutěže nejsou právně vymahatelné." To tedy znamená, že pokud se pořadatel rozhodne, že se mu vlastně to auto líbí, nešťastná výherkyně nedostane nic a bude se s tím muset smířit. Ale z toho bych nikoho nepodezíral, to by bylo pod úroveň. O to víc mě překvapuje, že tu to pravidlo je.

Pravidlo, které mě zaujalo při čtení kdysi a vzpomínka na něj mě inspirovala k tomuhle příspěvku, jsem - zatím - v pravidlech pro letošní ročník nenašel (tím pořadatel porušil své vlastní pravidlo, že způsob vybírání vítězek finále uveřejní do 31. 12. 2012). Vezmeme tedy zavděk pravidly pro loňský ročník, ona se od těch letošních moc neliší. A tam je v části VI. zajímavý odstavec:

Vyhlašovatel si vyhrazuje právo, že v případě, kdy rozdíl mezi vítězkou a ostatními Finalistkami bude menší než 10 000 hlasů, může o vítězkách finále rozhodnout pouze Porota, a to analogicky dle čl. VI bodu 5 b) a 6 c).

Tenhle odstavec už je zajímavý jen z toho důvodu, že můžete v článku VI hledat body 5 b) a 6 c) shora, zdola, na Googlu i pod mikroskopem, ale prostě a jednoduše je nenajdete. Zato tam najdete hned tři body, označené číslem 1. :o)
Zajímavější otázka však je, proč tam tenhle odstavec vůbec je. Kdyby byl pořadatel k nám upřímnější, zněl by odstavec asi takto:

Necháme vás hlasovat, protože SMSky jsou rychlým a zajímavým zdrojem příjmu. Pokud však nebudete hlasovat tak, jak chceme my, tak na váš názor nebudeme brát ohled a vybereme si stejně sami.

Jiný smysl tohle pravidlo, které s jistotou vždycky nastane, nemá.

Celkově mě pravidla soutěže dost překvapila - když se na soutěž díváte, všechno v ní musí být "dokonalé", plné záře, lesku a zlata... ale pravidla soutěže jsou s překlepy a naprosto zbastleným číslováním odstavců obrazem naprostého amatérismu.

Když už jsem tam byl, mrkl jsem samozřejmě i na letošní finalistky a opravdu mě svrbí ruka a mám 1000 chutí dát celou soutěž i její prezidentku paní Michaelu Maláčovou na pranýř! Výška a váha u finalistek bohužel uvedené nejsou, ale už na pohled to jsou tak vychrtlé kostry, že vypadají jako reklama na poruchy příjmu potravy. Tohle má být ta ženská krása, paní Maláčová?

Původně zamýšlený spíš veselý článek se bezmála proměnil ve výbuch bezuzdné nenávisti. Vůbec jsem nechtěl být zlý... ale co, oni si to zaslouží, pacholci. Ať žijí krásné ženušky venušky. Líbíte se mi mnohem víc, než takovéhle rádoby královny krásy.

HITLEROVA CESTA K MOCI
Dneska máme jedno hodně působivé kulaté výročí 30. ledna 1933 byl Adolf Hitler jmenován prezidentem Německé republiky panem Hindenburgem na místo kancléře. Dosavadní vládní koalice, vedená Franzem Papenem se rozhodla Hitlera přibrat mezi sebe v domnění, že ho tak zkrotí a rychle se nacistů zbaví. Nacisté to oslavili velkolepým pochodňovým průvodem - jejich řady dokola pochodovaly kolem kancléřství, z jehož balkónu je zdravil Hitler zdviženou pravicí.

Trpkého poznání tragického omylu se dostalo ostatním politikům velmi brzo - Hitler, ministr vnitra Göring, ovládající policii a nacistické SA téměř bez zaváhání započaly s násilnou likvidací Komunistické strany Německa, hned po ní následovaly i další strany a brzy se stal Hitler neomezeným vládcem Německa. K čemu to vedlo, to vědí dobře všichni, co při hodinách dějepisu nespali.

Přesto by se především na to, jak tohle všechno začalo, nemělo zapomenout. Proto dnes sama kancléřka Angela Merkelová v Berlíně, v někdejší centrále gestapa, otevřela výstavu, která prostřednictvím fotografií a dobových novinových článků seznamuje návštěvníky s Hitlerovou cestou k moci a prvním půlrokem děsivé vlády nacistů. Zajímavý článek o téhle výstavě najdete na adrese http://www.rozhlas.cz/zpravy/historie/_zprava/berlin-mapuje-hitleruv-nastup-k-moci-priznacne-v-topografii-teroru--1168710.

CO NAPSAT NA KONEC JÍDELNÍHO LÍSTKU
Pokud chcete u strávníků vaší podnikové jídelny povzbudit chuť k jídlu a otupit chuť k připomínkám, napište jim na konec týdenního jídelního lístku krátký a úderný veršík:
Dobré chutnání, žádné reptání.

Zápisky z dalšího měsíce najdete v souboru Z Tomova diáře - únor 2013.