Nejrůznějších pramínků, ručejů, strouh, potůčků, potoků i řek je v Krkonoších stejně jako v téměř každých evropských horách hodně. Vydejme se spolu na cestu proti proudu jednoho z nich - proti proudu potoka Bělé.

Proč právě Bělé? Proto, že kolem ní nestojí mnoho domů, její koryto není moc regulované... a také prostě proto, že kolem ní a přes ní chodím na mé cestě pěšky z práce. Při fotografování kolem ní mě napadlo, že znám Bělou už léta, vím přibližně kudy teče a kde asi pramení - ale ve skutečnosti z jejího toku neznám skoro nic. Proto jsem se rozhodl pro zajímavou cestu - pro cestu od soutoku Bělé s Labem proti proudu až k jejímu prameni.

Jméno potoka Bělá vzniklo překladem německého jména Weissbach - Bílý potok. Naši předkové kdysi říkali Bělé "Vejsplach" nebo "Vejsplašský potok" a z tohoto jména povstalo jméno pro údolí potoka - krkonošsky Vejsplacha, dnes používané Vejsplachy nebo vůbec nepoužívané rádobyspisovné jméno Výsplachy. Původ tohoto jména nikdo nepitval, ale asi nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že to je prostě zkomolené německé jméno Weissbach.



Teď spolu stojíme jižně od Vrchlabí na konci louky "V ráji", zvané také "U salaše", "Za Labem", "U dubu" nebo "Císařská louka".



Soutok Bělé a Labe je stranou od cesty i zájmu, zarostlý buřáním a zčásti zakrytý padlým stromem. V roce 2009 byl ještě zarostlý o trochu méně.



K soutoku Bělá teče podél okraje louky a tvoří hranici mezi ní a lesem.





Přes tenhle můstek vede moje cesta pěšky z práce.



Stejné místo se s pokročilým jarem rychle změní v bujnou džungli.



Zatímco v zimě utlumí věčný zpěv vody led a sníh.



Vedle můstku je i brod pro traktory, čtyřkolky a motorky a vedle i starší přechod z velkých vodou ohlazených kamenů, kterým se tady u nás neřekne jinak než labáky, to podle Labe, kde je jich nejvíc.



Když putujeme podél Bělé dál, putujeme nijak nepěstovaným lesem plným spíše náletových listnatých stromů, kterým si Bělá nespoutaně teče tak, jak se zrovna sama usmyslí.



Dělá si tam různé meandry a na jednom místě se ještě tak před dvaceti lety dokonce dělila do dvou koryt a na jiném místě zase spojovala, čím tvořila docela velký ostrov. Pak si však jedno koryto oblíbila víc a to druhé už je dávno suché, bez vody.



Meandry a zátočiny Bělé jsou příznivým domovem pro tisíce voňavých bledulek.



Zprava od Harty přichází do údolí Bělé malá silnička a začíná tu část Vrchlabí, která se dříve jmenovala Fuchsberg - Liščí kopec - ale lidé ji říkali Berlín a tento název je dnes i uváděn v mapách. Stromy podél levého břehu tak zároveň vymezují konec zahrad jednotlivých domů. Naštěstí se tu Bělá zařízla poměrně hluboko a proto se jí tu nikdo nesnaží regulovat nebo zabrat oba její břehy pro sebe.



Naneštěstí někteří lidé berou bujný porost podél Bělé jako skvělé místo kam hodit to, co už se jim nehodí.



Nové a nové meandry se objevují před našima očima.



I když jsou od nás domy jen pár metrů, můžeme si tu připadat trochu jako v nespoutané divočině. Jen občas se i tady připomene lidská přítomnost.



Na to, že tady Bělá protéká na poměrně úzkém prostoru, si tu dokáže vytvářet meandry pořádně klikaté.



Blízko místa, kde se do Bělé vlévá bezejmenný potůček, se břehy okolo Bělé snižují, jeden z domů stojí i na rovině na pravém břehu Bělé a potok protéká středem jeho zahrady. Proto jdeme kousek kolem bledulkami vroubeného přítoku až k rybníku Kočvaráku.



O tomhle bezejmenném potůčku pramenícím u Liščí farmy mnoho lidí neví a většina si jich myslí, že je Kočvarák napájený vodou Bělé, která teče jen pár metrů od jeho břehu. V jednom z plánů Vrchlabí je Kočvarák dokonce zakreslen pod nepoužívaným názvem Bělský rybník.



Kočvarák býval léta pokrytý zeleným žabincem, ale vypustili ho, opravili hráz, vyčistili ho od bahna a od té doby je to pěkný rybníček, který sice není na koupání, ale je to příjemné místo na procházky, odpočinek v přírodě nebo třeba meditování.



Především je to ale ráj rybářů.



Od Kočvaráku se vracíme k Bělé, ale cesta dál proti jejímu proudu nepatří k nejzajímavějším. Jdeme po okraji louky, pod námi pod strání porostlou stromy teče Bělá, ale z opačné strany jsou břehy mírné, proto lidé narovnali kdysi její tok a tím si rozšířili zahrady.



Avšak i tady se najdou pěkná místa.



Na konci Berlína Bělá podtéká pod mostem z betonu a žuly silnici II/295 z Vrchlabí na Dolní Brannou a Studenec.



Podcházíme most po betonové šikmině a díváme se na něj i z opačné strany.



Za mostem pokračujeme po kraji kempu Liščí farma, který se tak nejmenuje náhodou - opravdu se tu kdysi chovaly lišky, mývalové a ondatry pro výrobu kožichů. Mám matnou vzpomínku z raného dětství, že tu ještě stávaly dlouhé dřevené kotce, které však už dávno vzal čas. Dnes je to tu příjemné místo pro ubytování ve stanu, teepee, karavanu, chatce nebo v hotelu a k tomu i malý bazén a různé atrakce pro děti i sportovní vyžití. Kdysi sem rádi chodili i lidé z Vrchlabí, než se tu začali chovat tržně a zavedli vstupné 50 Kč. Radost mi udělalo, když tady hrála má milovaná skupina Kantoři nebo skupina Schovanky, ale bohužel se tu takové kulturní akce konaly jen krátce.

Další cesta není ani trochu zajímavá - Bělá teče v hlubokém a zcela rovném příkopu podél silnice, na opačné straně je smrkový les.



Zajímavým místem je jen betonová výpusť, ze které proudí do Bělé voda.



Naštěstí to nejsou žádné nečištěné splašky jako v Praze, je to odtok z přepadu největšího a nejznámějšího vrchlabského rybníka.



Ten je mapách uváděn pod jménem Vejsplachy nebo koupaliště Vejsplachy, ale ve Vrchlabí se mu nejčastěji říká Kačák. I když Bělá vypadá, že od něj teče kus, napají ho částí své vody právě ona, ne však přímo, ale kanálem, který začíná za zahrádkovou kolonií Bílý potok, podteče silnice I/14 a II/295 a kolem benzinové pumpy a skrz kemp přiteče až do Kačáku. Od přepadu se voda krátkým kanálem vrací zpátky do Bělé.



Kačák je oblíbeným místem procházek, děti si sem chodí hrát na dětské hřiště, dospělí jíst a pít do dvou letních hospůdek, dá se tu i koupat a v zimě bruslit. Na břehu rybníka je i kemp a rybáři tu rádi chytají ryby. Já sem rád chodím lovit obrázky barevné a veselé...



...i obrázky tajemné a ponuré.



U osamělého domu se Bělá od silnice odpojuje a mizí v džungli stromů...



...ze které se vynořuje až u dvou můstků...



...brodu a přechodu z kamenů.



Řekne-li se Vejsplachy, většina lidí si představí právě tuhle část údolí Bělé, protože sem lidé rádi chodí na procházky sami i s pejsky, děti si sem chodí hrát a v zimě je to tu ráj běžkařů.

Naše cesta tu pro dnešek končí a pro mě tu končí známější část toku Bělé. Zítra budeme pokračovat do neznáma. Podaří se nám dojít až k prameni Bělé?

Zítřek už je dnes a my pokračujeme v cestě podél Bělé zvláštním kusem přírody - na jedné straně udržovaná louka, na druhé straně udržovaná louka, ale mezi nimi teče Bělá v úzkém pruhu stromů svobodně a nespoutaně tak, jak se jí zrovna líbí.



Cesta džunglí všelijak popadaných a zpřerážených stromů, omechovatělých pařezů, klacků, trnitých křovin i občasných mokrých míst není jednoduchá. I Bělá se tu probíjí klikatě nekonečnými kličkami a meandry. V létě by to ale bylo horší - to tu bude neproniknutelná džungle.



Skryté v houštinách si sem v létě chodí hrát děti - a možná i dospělí - a dělat si tu malé přehrádky.



Vystupujeme na chvíli z lesa a díváme se po louce. Údolí Vejsplachy je tu širokánské - stráně Liščího kopce zmizely za našimi zády, je tu výhled na hory i domy Vrchlabí.



Nás však zajímá především louka samotná - teď je to obyčejná louka vymezená ze dvou stran silnicemi, třetí stranu tvoří Bělá. Brzy se tu však začne stavět zbrusu nový fotbalový stadion. Z památného vrchlabského stadionu totiž po postavení nové haly závodu Škoda auto a. s. zůstala jen půlka, proto je potřeba postavit nový.



Brzy tu bude jedno velké travnaté hřiště se zastřešenou tribunou, jedno menší tréninkové hřiště, obklopené atletickou šestidráhou, domečky se šatnami, komentátorským stanovištěm a restaruací, parkoviště a krytá lávka přes silnici od rybníka. Jestli to bude vypadat tak jako na plánu, bude to tu pěkné. Jen doufám, že to nebude znamenat likvidaci pěkné divočinky kolem Bělé nebo pouštění nečištěných splašků ze stadionu do Bělé. Byla by to škoda - kolem Bělé jsou pěkná, romantická místa a navíc tu rády rostou bledulky.



Občas jsou na Bělé malé splávky a kaskády.



Další obrázek z divočiny kolem Bělé.



Tam, kde jsou stromy nejhustší, terén nejvlhčí a jen cestičky divokých pašíků se tu proplétají, se před námi vynořuje val, na němž vede silnice I/14, po které se z Vrchlabí jezdí do Valteřic, Jablonce nad Jizerou a Liberce.



Bělá ji podchází pod úplně obyčejným betonovým mostem, který však má i své jméno - říká se mu Petříkův most.



Při jeho podcházení nám padne do oka silniční tabule, která připomíná, že Bělá tady není jen potokem, ale také hranicí mezi Královéhradeckým a Libereckým krajem.



Hranicí je však i samotná silnice, je pomyslnou hranicí mezi Podkrkonoším a Krkonošemi. Je to vidět hned za mostem - terén se tu začíná zdvíhat a Bělá teče mnohem příměji a prudčeji.



Za loukou a křovím hustým tak, že by se jím dalo prosekávat, teče Bělá podél plotů, chatiček a záhonků zahrádkové kolonie, které dala jméno - Bílý potok. Za zahrádkami se dosud široké a sluncem zaplavené údolí Vejsplachy úplně mění - okolní kopce se pnou do stále větší výše a v hustém smrkovém lese je tajuplné příšeří.



Tohle místo je zajímavé i proto, že se tu Bělá dělí na dvě části - blíž k nám je kanál, o kterém jsme si už povídali a který napájí vodou rybník Kačák. Většina vody však teče od něj nalevo ve směru, odkud jsme právě přišli. Je vidět, že tu kdysi asi byl i malý splávek a stavidlo, ale dnes už se z toho mnoho nezachovalo. Voda však do rybníka stále teče.



Bělá je tu kamenitější a bystřejší...



...stráně jsou okolo strmější...



...přesto si i tady dokázala Bělá najít a vytvořit prostor pro to, aby si tu mohla dělat meandry...



...nebo se dokonce rozdělit na jednom místě a na druhém zase spojit.



Postupně se však údolí stává sevřenějším a sevřenějším a zároveň začíná prudčeji stoupat vzhůru. Bělá už tiše neproudí v zatáčkách - bystře skáče přes kameny a kořeny stromů.





Pak se kolem znovu rozzáří sluníčko a my stoupáme dál do kopce po okraji louky...



...zatímco Bělá si vesele žbluňká na dně svého údolíčka mezi řídkými stromy.



O kousek dál nás kromě šumění Bělé a omamné vůně tisíců bledulek zaujme mezi stromy záblesk červené barvy.



Tohle osamělé stavení blízko Bělé vypadá dnes docela opuštěně, ale svého majitele má a ne jen tak ledajakého.



Běda smrtelníkovi, který by se odvážil v tato místa o bezměsíčné noci, kdy jen velcí netopýři létají krajem a v okolních houštinách lkají ztracené duše dávných zbloudilců. Hrál by, hrál, ale neuhrál... nakonec by si nalízal šest karet za tři sedmy, pak by stál na eso, o hromádku by pleskla karta poslední a další duše by putovala vstříc věčnému zatracení jako mnoho jiných před ní. Tohle je totiž Čertův mlýn.

Bohužel se nám o něm žádné příběhy nedochovaly, jen jeho jméno vzněcující představy zbylo. Dnes ten dům jako mlýn moc nevypadá, ale že to mlýn doopravdy byl zjistí každý, kdo se vydrápe do prudké stráně nad ním a nad cestou.



Dochovaly se tam totiž zbytky náhonu, ale především krásná nádrž na vodu z kamenných kvádrů.

Vracíme se zpátky k Bělé a naposledy stáčíme svůj zrak k Čertovu mlýnu.



Nad mlýnem přicházíme na zeleně značenou cestu z Vrchlabí do Valteřic a Jilemnice. Naše cesta ji však jen překříží a bude pokračovat dál podél Bělé po docela pěkné cestičce.



Takový komfort však nemá dlouhého trvání, cestička rychle stoupá a odvedla by nás od Bělé pryč. Míjíme zpovzdálí několik osamělých domů a pokračujeme dál málo pohodlným strmým úbočím údolíčka, jehož strmé stráně končí až uzoučkým skalnatým korytem Bělé.



Údolíčko stoupá čím dál stměji a Bělá čím dál víc začíná dělat kaskády a malé peřejky.



Sestupuju do údolí, abych si vyfotografoval nejkrásnější z nich, ale je to cesta zarubaná - v korytě je voda, vlhké a smeklavé kameny, břehy jsou buď moc strmé na chůzi a tam, kde by se jít dalo, není kam šlápnout pro koberec bledulek.



Putuju korytem, skáču po kamenech a klaccích, protahuju se kolem stromů. Cesta to není ani trochu příjemná, ale je odměněná pěkným obrázkem.



Dole blízko soutoku Bělé a Labe jsem nadšený z každého záhonku i trsku bledulek, tady jsou jich však bez přehánění lány.



Tahle část Bělé je krásná a romantická, přesto se najde někdo, kdo do ní hodí třeba rezavý sud.



Cesta je však nepříjemná - už jsme téměř v Kněžicích, až k okraji údolí Bělé se sem táhne ohrada, ze které se na mě dívají zvědavě ovečky a krávy, k těm se mi nechce a podél Bělé se skoro jít nedá.



Začíná to být napínavé - kolem nás jsou už vidět povědomé domy Kněžic - vesničky, ležící zčásti v údolí Bělé, zčásti na cestě z Vrchlabí na Benecko - zdá se, že už to k prameni nemůže být až tak daleko. Dostaneme se tam však? Nepostaví se nám do cesty plot, nevystartuje na nás nějaký ostrý pes, nevyžene nás někdo se sukovicí v ruce? Zatím to však nevypadá zle, kolem Bělé jsou sice louky od jednotlivých domů, ale pruh stromů podél Bělé se zdá být zemí nikoho.



Celou dobu se děsím, že přijde okamžik, kdy se tu budou stékat dva potoky a já nebudu vědět, který z nich je "ta správná" Bělá. Teď se zdá, že ten okamžik nastal.



Ale ne - půjdu dál podél toho vzdálenějšího - je v něm o něco víc vody a pokračuje navíc dál stejným směrem. Ten druhý je pouhý bezejmenný přítok.



Náhle se nám do cesty staví strmí val a voda Bělé tu vytéká z oranžové plastové trubky.



Ani tohle však není pramen Bělé - je to jen odtok z pěkného oválného rybníčku.



Bělá nás však zve na další cestu výš a dál.





Naše cesta podél Bělé vede v sousedství několika domů, ale máme štěstí - Bělá je stále územím nikoho, nikdo tu nemá upravené záhonky, posezení a důkladný plot. Místo toho je to tu vlhký a místy trochu močálovitý ráj pro bledulky. Chodím mezi nimi ve stylu baletek, obejít nejsou kudy, protože jsou prostě všude.



Tady už to bude. Tyhle domy já znám, vede podél nich cesta z Vrchlabí na Křížovky. Někde tady to musí být.



Tady. Tři prameny se tu stékají a ten prostřední je asi oficiálním pramenem Bělé. Vytéká z betonového kvádru, ze kterého vede trubička. Kdyby byla delší, dalo by se z něj i pít, ale je jen krátká a vody je tu stejně poměrně málo.



Pravý pramínek je vyschlý, není v něm ani kapka vody. Ten levý však vede ještě kousek dál a výš.



Ze země prýští v upravené zahrádce o malý kousek dál. Tam však nechci lidem bez dovolení lézt a proto necháme Bělé její poslední tajemství.

Vycházím na silničku a protože sluníčko se už silně kloní k západu, vydávám se na cestu k domovu. Od kněžické kapličky svaté Anny a čtrnácti svatých pomocníků spolu můžeme podívat dolů směrem, kde Bělá končí svou pouť a my jsme ji včera začínali.



Krásné putování k pramenům přeje všem, kteří doputovali až sem, pohodář Tom.



Zpět do rubriky Vandrování